Na problém upozornila behaviorální bioložka Stefanie Riemer z Veterinární univerzity ve Vídni. Ta sledovala 105 psů různých plemen ve věku od jednoho do deseti let a zkoumala jejich reakce v situacích, které testovaly sebekontrolu, schopnost volby i vazbu na majitele. Ukázalo se, že zhruba třetina zvířat vykazovala známky extrémní fixace na míček nebo podobnou hračku.
Typickým znakem je, že pes kvůli míčku ignoruje okolí. Přestává se zajímat o jídlo, jiné psy i o samotného majitele. Pokud hračku nemá na dosah, snaží se k ní dostat za každou cenu, případně u ní aspoň setrvává, sleduje ji pohledem a působí viditelně frustrovaně. V testech někteří psi opakovaně upřednostňovali míček před procházkou, pamlskem i kontaktem s člověkem. Právě v těchto situacích vědci vyhodnotili jejich chování jako problematické.
Výrazné reakce se objevily také ve chvíli, kdy jim míček vědci vzali. Někteří psi začali nervózně přecházet po místnosti, jiní upřeně hleděli na místo, kam hračka zmizela, a nedali se odvést. Tyto projevy připomínají mechanismy známé u lidských závislostí, například u gamblerství. Odměna je nepředvídatelná, ale o to silnější, a mozek se na ni postupně fixuje.
Nejčastěji se tento typ chování objevoval u pracovních plemen, především u německých a belgických ovčáků. Psi vyšlechtění na výkon, vytrvalost a silnou motivaci mají přirozeně větší sklon se na úkol nebo podnět soustředit. Pokud ale nemají dostatek jiné mentální a fyzické stimulace, může se jejich energie upnout právě třeba na hru s míčkem. Výsledkem je frustrace, impulzivní chování a v krajních případech i sebepoškozování nebo zranění při neustálém aportování.
Vědci upozorňují, že problémem není samotná hra, ale její nekontrolované a jednostranné používání. Neustálé házení míčku bez přestávky, bez pravidel a bez zapojení dalších aktivit může u citlivějších psů vytvořit návykový vzorec chování. Odborníci proto doporučují hru strukturovat, střídat ji s jinými podněty a učit psa, že zábava nekončí jen u jedné hračky.
