Na její vraždu se hledí jako na jeden z největších zločinů komunistického režimu. V případě trestu smrti pro Miladu Horákovou se vládnoucí KSČ nejen zbavila výrazné politické konkurentky, ale ukázala sovětským poradcům, že umí být stejně tvrdá jako stalinská mašinérie, protože kromě Sovětského svazu a Albánie žádný jiný soud v zemích Sovětského bloku nevyřkl ortel smrti nad ženou. Spolu s Miladou Horákovou 27. června 1950 ráno vyšla na dvůr pankrácké věznice smrti vstříc ještě trojice mužů, uhlobaron a antikomunista Oldřich Pecl, bývalý marxistický novinář a kritik stalinských praktik Záviš Kalandra a někdejší člen Sboru národní bezpečnosti Jan Buchal. Další spoluobžalovaní dostali doživotní či dlouholeté žaláře, i když petice veřejnosti, kterých denně chodila k pražskému soudu celá řada, požadovaly hrdelní trest pro všechny obžalované.
Soud byl smutným vyvrcholením politické kariéry Milady Horákové, kteroz začala už za první republiky působením u Československého červeného kříže a v Ženské národní radě. V té době také zažívala pocity osobního štěstí, když se vdala za redaktora Československého rozhlasu Bohuslava Horáka a narodila se jim dcera Jana. Věci dostaly tragický spád za druhé světové války, kdy se zapojila do protinacistického odboje, skončila v Terezíně a v roce 1944 jí u soudu v Drážďanech prokurátor navrhl trest smrti. Ten soud nakonec změnil na osm let vězení.
Po válce se Milada Horáková znovu zapojuje do aktivní československé politiky, ale už sama pociťovala utahování šroubů ze strany komunistické partaje. Dokonce za Československou stranu národně sociální zasedala v národním shromáždění, kde tvrdě kritizovala nepřijetí Marshallova plánu. To už byla pro komunisty nepřítelem číslo jedna. Takřka okamžitě poté, co KSČ převzala moc, odstavila Horákovou ze všech funkcí a 27. září 1949 ji nechala zatknout. Od té chvíle už přes zinscenované soudní jednání po vzoru velkých moskevských procesů vedla její definitivní cesta na popraviště, což nezvrátily ani žádosti o milost od světově známých osobností, jako byl Albert Einstein, Eleanor Roosevelt či Winston Churchill.
