Existují dvě formy ochranného léčení. Ústavní, kdy je člověk hospitalizovaný ve zdravotnickém zařízení, a ambulantní, při kterém dochází pouze na pravidelné kontroly k lékaři a jinak žije běžným životem. Právě ambulantní forma vyvolává dlouhodobě nejvíc otázek.
V Česku dnes neexistují jednotná pravidla, jak často má pacient na ambulantní ochranné léčení chodit. Frekvence kontrol závisí na rozhodnutí konkrétního lékaře. Stát navíc nemá přehled o tom, kolik lidí tuto formu léčení podstupuje ani jak intenzivní péče se jim dostává.
Systém postrádá také centrální evidenci ochranných léčení. Neexistují spolehlivá data, která by ukazovala, jak je léčba úspěšná a jestli skutečně snižuje riziko další trestné činnosti. Bez těchto informací je obtížné nastavovat změny nebo zlepšovat systém.
Ochranné léčení má sloužit především jako prevence. Některé duševní poruchy ale nelze úplně vyléčit. Cílem léčby je proto spíš stabilizace a snížení rizikového chování. To klade vysoké nároky na lékaře v dohledu nad pacienty. Ten ale v ambulantní péči zůstává omezený pouze na návštěvy v ordinaci.
Dalším problémem je nedostatek odborníků. Psychiatři a sexuologové mají často plné kapacity a omezené možnosti pacienta dlouhodobě sledovat. Chybí také systematická spolupráce mezi zdravotnictvím, justicí a probační službou.
Podle dostupných studií se přibližně třetina pachatelů sexuálních trestných činů po absolvování ochranného léčení dopustí další trestné činnosti. Letos začal platit přísnější režim ambulantního ochranného léčení. Lékaři budou muset hlásit soudu a policii už první neomluvenou absenci pacienta.
Podle expertů to ale samo o sobě nestačí. Za klíčové považují vznik specializovaných center v jednotlivých krajích, kde by spolupracovali lékaři, psychologové a další odborníci.
