Bylo to největší proces, jaký kdy Praha zažila. 20. června 1621 přečetl soudní tribunál šokující rozsudek nad 28 muži, kteří patřili k tuzemské elitě. Udělal tak poslední tečku za bitvou na Bílé hoře, kterou české elity kvůli sporům a diletantskému vedení před třičtvrtě rokem prohrály na celé čáře, a tím skončilo i stavovské povstání. Nebyli to jen Češi, ale i Němci a Poláci, kteří nesouhlasili s praktikami katolické církve a jezuitů potírajícími jakékoliv náznaky kacířství. Vůdci povstání byli na konci roku 1620 zatčení a obvinění z kacířství a urážky majestátu. Čekal je soud, který se zabýval na přímý popud jezuitů i hrdelními tresty a konfiskací majetku.
Že bude proces tvrdý , nesmlouvavý a do značné míry vykonstruovaný, bylo jasné. Ovšem krutost trestů zaskočila nejen odsouzené, ale i samotného císaře Ferdinanda II. Štýrského, který přemýšlel, že začne rozdávat milosti. Jezuitský zpovědník jej ale upozornil, že pokud bude trpět kacířství, nedojde jeho duše spásy. Císař jako velice zbožný člověk od svého záměru upustil. Tresty tedy alespoň zmírnil, kromě jednoho případu škrtl čtvrcení zaživa a podepsal pouze stětí hlavy.
Příštího dne ráno se pak Staroměstské náměstí v Praze stalo dějištěm nejkrvavější popravy v našich dějinách. Z osmadvaceti odsouzenců jich životem propadlo rovných sedmadvacet, jen Janu Theordu Sixtovi z Ottersdorfu změnil místodržící Karel I. Lichtenštejn rozsudek na osvobozující. Na popravišti sekerou kata Jana Mydláře pak zahynuly špičky české rebelie jako Václav Budovec z Budova či Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. O život přišel i slezský lékař Jan Jessenius, který se jako jediný nevyhnul trestu čtvrcení a vyříznutí jazyka.