Na začátku všeho bylo rozhodnutí britských úřadů neudělit vízum dvěma rozhlasovým komentátorům, kteří se měli zúčastnit mistrovství světa v Londýně. Právě na něm v březnu 1950 měla československá hokejová reprezentace ohajovat zlaté medaile ze šampionátu ve Stockholmu. Verdikt britských úřadů natolik popudil české politické špičky, že smetly ze stolu jakoukoliv účast na britském šampionátu a znemožnili československým hokejistům vycestovat. Úřadující mistry světa to pochopitelně popudilo a když pak 13. března 1950 vypili několik piv a rumů v Restauraci U Herclíků, začala se společností šířit silně protistátní a protikomunistická nálada. Kolem 21. hodiny do sálu napochodovali příslušníci StB, což znamenalo okamžitý konec slavné éry československého hokeje.
Zadání bylo jasné. S hokejisty se měl připravit monstrproces ve stylu velkých moskevských soudů třicátých let. Za hlavu spiknutí, které podle spisu mělo směřovat k emigraci, byl označený brankář Bohumil Modrý, i když v inkriminovaný večer U Herclíků nebyl. Mezi zadrženými byl také Vladimír Kobranov, který se v restauraci zdržel jen krátce a vedení protistátních řečí se neúčastnil.
Proces trval pouhé tři dny. 7. října 1950 vynesl soud drakonické tresty, Bohumil Modrý dostal 15 let vězení, Augustin Bubník o rok méně, Stanislav Konopásek 12 let a Václav Roziňák a Vladimír Kobranov po deseti letech. S nižšími tresty pak odešla ze soudní síně ještě šestice dalších hokejistů. Všichni pak přes plzeňskou věznici Bory putovali do uranových dolů. Na svobodu se dostali až v roce 1955, kdy jim prezident Antonín Zápotocký udělil milost.
Skoro všichni odsouzení se k hokeji po svém propuštění vrátili. Jedinou výjimkou byl Bohumil Modrý, který vyšel z uranového lágru s tak podlomeným zdravím, že pár let poté zemřel na následky radioaktivního ozáření.
