Napoleon Bonaparte, původem z Korsiky, byl jedním z nejvýznamnějších vojevůdců v dějinách. Na výsluní se dostal během Francouzské revoluce, kdy se díky svým schopnostem rychle vyšvihl až na pozici prvního konzula. Po sérii vítězství a rozsáhlých reforem, včetně zavedení Napoleonského zákoníku, se v roce 1804 korunoval císařem a postupně ovládl většinu Evropy.
Zlom přišel v roce 1812 po katastrofálním tažení do Ruska. Následovala ztráta Španělska a definitivní porážka v roce 1814. Napoleon byl vyhoštěn na ostrov Elba, odkud ale brzy utekl zpět do Francie a ještě jednou se chopil moci. V roce 1815 se rozhodl čelit spojeneckým armádám v Belgii, kde plánoval rozdrtit nepřátele jednotlivě.
Po částečném vítězství u Ligny 16. června se Napoleon střetl s Wellingtonem u Waterloo. Zdržení útoku kvůli blátu však umožnilo pruskému generálovi Blücherovi dorazit na bojiště. Přes opakované útoky se Napoleonovi nepodařilo prorazit střed spojenců, a když už bylo pozdě, pokusil se zvrátit vývoj boje. Spojenecký protiútok však zcela rozdrtil francouzská vojska.
Francouzi ztratili na 25 tisíc mužů, dalších 9 tisíc padlo do zajetí. Napoleon prchl do Paříže, kde 22. června abdikoval ve prospěch svého syna. Chtěl uprchnout do USA, ale Britové ho odvezli na vzdálený ostrov Svatá Helena. Tam v roce 1821 ve věku pouhých 51 let zemřel. O dvě desetiletí později se jeho tělo vrátilo do Paříže a bylo slavnostně uloženo v Invalidovně.
Porážka u Waterloo uzavřela kapitolu, která přetvořila mapu Evropy. Napoleonův pád znamenal konec revolučního bouření a začátek nového, konzervativnějšího pořádku, jenž formoval dějiny 19. století.
