Problém není nový, ale v posledních letech se výrazně prohloubil. Důvodů je hned několik a žádný z nich nemá rychlé řešení.
Jedním z hlavních faktorů je stárnutí zubařů. Průměrný věk stomatologů se pohybuje kolem padesáti let a velká část lékařů se blíží důchodu. Mladší generace je přitom nestačí nahrazovat. Absolventů stomatologie je málo a jejich počet dlouhodobě neodpovídá tomu, kolik lékařů z praxe odchází. Navíc ne všichni noví zubaři zůstávají pracovat v Česku, část z nich odchází do zahraničí, kde mají vyšší výdělky, lepší pracovní podmínky nebo menší administrativní zátěž.
Dalším problémem je nerovnoměrné rozmístění ordinací. Zatímco ve velkých městech je situace relativně lepší, menší města a venkovské oblasti trpí akutním nedostatkem zubní péče. Mladí lékaři se do menších regionů příliš nehrnou, chybí tam totiž zázemí a možnost převzít zavedenou ordinaci. Založení vlastní praxe je navíc finančně náročné, vyžaduje milionové investice do vybavení a provozu, což je pro čerstvé absolventy velká překážka.
Své sehrává také systém úhrad ze zdravotního pojištění. Zubaři dlouhodobě upozorňují, že některé výkony hrazené pojišťovnami jsou podfinancované a ordinace na nich prodělávají. To vede k tomu, že lékaři buď omezují péči hrazenou z pojištění, nebo přijímají jen omezený počet pacientů.
Situaci komplikuje i vysoká administrativní zátěž a tlak na výkon. Zubní lékaři dnes tráví značnou část času papírováním, vykazováním výkonů a řešením kontrol, což snižuje prostor pro samotnou péči o pacienty. Mnozí proto volí částečné úvazky, práci v soukromých klinikách nebo zcela opouštějí systém veřejného zdravotního pojištění.
Stát i kraje se snaží situaci řešit, podporují stipendia pro studenty, nabízejí příspěvky na zřízení ordinací v nedostatkových oblastech nebo lákají lékaře ze zahraničí. Výsledky jsou ale zatím spíš dílčí.
