Když Josif Stalin v roce 1945 stál na tribuně mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě a k jeho nohám padaly německé standarty, byl na vrcholu sil i slávy. Dokonce i renomovaný časopis People čtený americkou smetánkou mu věnoval titulní stranu, kde jej familiárně nazýval jako Uncle Joe. Byl totiž považovaný za faktického vítěze druhé světové války, ačkoliv cena deseti milionů mrtvých Rusů a dalších občanů Sovětského svazu, byla vysoká. Jenže tamní lidé byli na smrt zvyklí. Stalin je to naučil.
Byly doby, kdy tento státník neměl tolik úcty a jeho jméno se vyslovovalo výhradně o samotě a potichu. Už od smrti vůdce bolševické revoluce Vladimira Iljiče Lenina se Stalin připravoval na převzetí moci nad Sovětským svazem, což se mu v absolutní míře podařilo už v roce 1929. Tehdy také započaly likvidace jeho protivníků. Stalin viděl nepřítele skoro v každém od sedláků, kteří nechtěli odvádět nelidsky vysoké daně, přes duchovní, šlechtu a bývalé carské důstojníky až po dosavadní politické spoluhráče. Není náhodou, že všichni z těch, kteří spolu se Stalinem v lednu 1924 nesli Leninovu rakev, skončili záhy na popravišti.
Přestože za sebou nechal statisíce až miliony mrtvých, nedá se Stalinovi upřít, že ze zaostalého Ruska, kde byla 90procentní negramotnost, udělal světovou velmoc, která měla silnou ekonomika, vlastnila jadernou zbraň a kontrolovala takřka polovinu světa. Když pak 5. března zemřel, byla otázka nástupnictví zapeklitá. Mocenský boj nakonec vyhrál Nikita Chruščov, který o tři roky později začal pomalu a velmi opatrně rozkrývat stalinistickou mašinérii včetně zločinů, které Stalinovi historie připisuje.
