První kočky se do blízkosti lidí dostaly před deseti až 12 tisíci let, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla. Z doby před osmi tisíci lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček z dnešního Turecka a z Kypru.
Ve starověkém Egyptě v období kolem 3000 let před naším letopočtem patřily kočky mezi posvátná zvířata. Bohyně Bastet zobrazovaná s kočičí hlavou chránila domácnosti, plodnost a radost ze života. Kočky tam měly zvláštní status. Egypťané věřili, že mají schopnost odhánět zlé duchy a chránit obydlí před neštěstím. Jejich zabití se trestalo smrtí a Egypťané je dokonce mumifikovali stejně jako lidi.
Ve středověké Evropě byl pohled na kočky dramaticky jiný. S nástupem křesťanství a strachem z čarodějnictví začali lidé zvlášť černé kočky spojovat s démony a čarodějkami. Věřili totiž, že slouží jako jejich společníci nebo že dokonce samy mohou být jejich převtělením. Pověra vedla ke krutému pronásledování koček, které paradoxně přispělo k šíření moru. Snížením počtu kočičí populace se totiž rozšířili potkani, hlavní přenašeči nemoci.
Navzdory těmto temným obdobím si kočky zachovaly auru tajemství. V mnoha kulturách přetrvává přesvědčení, že vidí věci, které lidskému oku zůstávají skryté. Jejich citlivost na energie, schopnost vnímat drobné pohyby a zvuky, které lidé přehlížejí, dodávají jejich pověsti nádech nadpřirozena.
Moderní věda nabízí racionální vysvětlení. Kočky mají mimořádně vyvinuté smysly. Dokážou slyšet ultrazvukové frekvence a vidět za šera mnohem lépe než lidé. Jejich pozornost k nepatrným změnám v prostředí pak vytváří dojem, že vnímají něco víc.
V některých kulturách se kočky dodnes těší výjimečné úctě. Například v Japonsku symbolizují štěstí a ochranu domova. Sošky maneki-neko, mávající kočky, zdobí vstupy do obchodů a restaurací jako talismany prosperity. Na Islandu kolují legendy o obří vánoční kočce Jólakötturinn, která odměňuje pracovité a trestá líné.
