Velbloud je dílem uměleckého kováře Jakuba Vaňhary. Objednal si ho provozovatel nákupní zóny, aby přilákal pozornost. To se mu povedlo. Obyvatele Plzně rozdělila socha na dva tábory. Jeden ji považuje za povedenou, chodí si ji fotit a sdílí snímky na sociálních sítích, druhý ji považuje za kýč, míní, že je ošklivá a že velblouda autor nejspíš nikdy neviděl.
Podobné emoce v Plzni vzbudil velbloud už jednou, když město vybralo a pak nechalo na centrální náměstí instalovat moderní minimalistické kašny vycházející ze znaku Plzně, jedna z nich představuje právě velblouda, druhá chrtici a třetí anděla. Snad ještě větší humbuk vyvolalo dílo Panoptikum – pět metrů vysoký růžový králík pojídající bezhlavé tělo člověka. Po pár letech si na něj ale Plzeňané tak zvykli, že v anketě, zda ho odstranit, nebo nechat ve veřejném prostoru, rozhodli právě pro jeho zachování.
A právě s králíkem teď nejčastěji kovovou novinku spojují. "Na rozdíl od králíka je velbloud ve znaku našeho města a tenhle je pěkný, celé to dává smysl," napsal na Facebooku Radek Škubal. "No určitě není horší, než ten obludnej růžovej králík," souhlasila s ním Marcela Štampachová Plassová.
Kovového velblouda vytvořil umělecký kovář především z odpadu. "Velbloud je ze 70 procent z kovového odpadu, je svařovaný ze zbytků železa, proto vypadá jako sešívaný," sdělila za autora Martina Juřenová. Práce na velbloudovi trvala 2,5. Zvíře dostalo také zvláštní výraz, má totiž vyplazený jazyk. "Nemá to hlubší význam než ten, že chceme, aby velbloud vyvolával pozitivní emoce. Velbloud se jakoby usmívá," vysvětlila mluvčí.
Dílo je vysoké 3,6 metru, na délku má 4,7 metru a váží jednu tunu. V Plzni bude nastálo.
Plzeňští sebrali velblouda husitům
V období husitství si Plzeňští pravděpodobně svévolně vložili do erbu zlatého dvouhrbého velblouda jako připomínku toho, že stateční obránci města v době husitských válek svým neohroženým výpadem ukořistili právě velblouda, kterého u sebe měli husité obléhající město. Podle tradice daroval znamení velblouda Plzeňským císař Zikmund Lucemburským, doklady o tom ale neexistují. Následně si Plzeňané opět svévolně doplnili erb postavou anděla-štítonoše.
