Jejich jména znají děti i dospělí nejen v Česku, ale také v Německu, Íránu, Nizozemsku nebo Jižní Koreji. Přitom vše začalo nenápadně. Jako krátký film z roku 1976 s prostým názvem Kuťáci.
Za jejich vznikem stáli režisér Lubomír Beneš a výtvarník Vladimír Jiránek, dvojice, která vytvořila archetyp českého kutila, neúnavného, nepraktického, ale vždy usměvavého. Původní groteska měla okamžitý úspěch a velmi brzy na ni navázal televizní seriál A je to!, který se v roce 1979 stal součástí legendárního Večerníčku.
Jenže ani dvě dřevěné postavičky si tehdy nemohly být jisté, že je režim nechá na pokoji. Zatímco diváky si Pat a Mat získali díky svému absurdnímu humoru, komunistická cenzura v nich viděla problém. Ne kvůli tomu, že vrtají do kuřete vrtačkou, ale kvůli jejich svetrům. Červený a žlutý rolák podle cenzorů představoval nebezpečné geopolitické podobenství a ironizovaly Sovětský svaz a Čínskou lidovou republiku. A tak musel jeden z hrdinů svetr vyměnit za zelenomodrý a oba k tomu dostali pokrývky hlavy, rádiovku a kulicha. Natáčení se také přesunulo z pražského studia Jiřího Trnky pod záštitu bratislavské pobočky Československé televize, aby autoři měli alespoň o něco volnější ruce.
Kult Pata a Mata rostl. A to nejen doma. Jejich němé grotesky doprovázené hudbou Petra Skoumala si oblíbili diváci ve více než 80 zemích světa. V některých se postavičky dokonce přejmenovaly. V Německu na Petera a Paula, v Rusku na Ťapu a Ljapu, v Nizozemsku to byli Buurman en Buurman, v překladu Soused a soused. Právě v Nizozemsku také vznikl unikát. Fanoušci tam začali bláznivé nápady obou kutilů převádět do reality. Zahradní kolotoč z věšáku na prádlo, obraceč palačinek, vše podle televizní předlohy vznikalo v realitě.
Základní poselství seriálu zkrátka nadchlo svět. I když všechno dopadne jinak, než má, netřeba zoufat. Stačí si ťuknout na čelo, potřást rukou a s úsměvem se vrhnout do další absurdní opravy.
Dnes už má tahle dvojka za sebou i několik celovečerních filmů a stále baví další generace. Jejich svět je postavený na představivosti a důvtipu, a přestože ho provází drobné katastrofy, nikdy nechybí to nejdůležitější, chuť začít znovu.
