Hidalgo požadoval rozdělení půdy a rovnost ras. Pod jeho prapor Panny Marie Guadalupské se přidaly tisíce indiánů a míšenců a povstalecká armáda se vydala na pochod k hlavnímu městu. Přestože byla v lednu 1811 poražena u Calderónu a Hidalgo byl následně popraven, jiskra odporu nezhasla.
Na jeho místo nastoupili noví vůdci, mezi nimi José María Morelos, Mariano Matamoros či Vicente Guerrero. Povstání se postupně rozšířilo a oslabovalo španělskou moc, zatímco v samotném Španělsku otřásla monarchií Napoleonova invaze a nástup liberálů.
Ironií je, že konečnou nezávislost přinesli právě konzervativní roajalisté. Obávali se ztráty privilegií a proto se přiklonili k odtržení od Madridu. V roce 1821 vyjednal Agustín de Iturbide s Guerrerem plán z Igualy, který stanovil Mexiko jako nezávislou konstituční monarchii se zachováním výsad katolické církve.
Dne 24. srpna 1821 podepsal místokrál Juan de O’Donojú Córdobskou smlouvu, která potvrdila nezávislost. Iturbide byl o rok později prohlášen císařem, ale jeho vláda netrvala dlouho. V roce 1823 jej svrhli republikáni a Mexiko se stalo republikou s prvním prezidentem Guadalupe Victoriou.
Výkřik z Dolores se stal symbolem boje za svobodu a dodnes se připomíná jako Den nezávislosti Mexika.
