Japonský tenista Taro Daniel byl kdysi 58. hráčem světa, na kurtu dokázal porazit i takové giganty, jako jsou Novak Djokovič či Andy Murray. Přesto se dnes nachází na 157. místě světového žebříčku – a jeho příběh ukazuje, jak náročný může být život profesionálního sportovce mimo záři reflektorů.
V upřímném rozhovoru pro Financial Times se podělil o to, jaké to je žít jako tenista těsně za elitní stovkou, kde prestiž, sponzorské smlouvy a tučné výhry většinou končí.
„Když jsem byl mladší, ani jsem si nemohl přidat k obědu avokádo, protože to byly tři dolary navíc,“ vzpomíná Daniel na doby, kdy pečlivě zvažoval každou drobnou útratu. Úsporný režim se tehdy netýkal jen jídla, ale prakticky všeho – od vybavení po cestování.
V kariéře vydělal v přepočtu zhruba 85 milionů korun, jenže „Měsíčně utratím za provozní náklady jako je hotel, jídlo nebo letenky přibližně 20 tisíc dolarů. Také platíte svůj tým,“ vysvětluje Daniel s tím, že kromě vlastních výdajů musí pokrýt i trenéra, fyzioterapeuta či další členy realizačního týmu.
A právě zde podle něj leží jádro problému. Propast mezi tím, co vydělávají tenisové hvězdy z TOP 10, a těmi, kteří se drží kolem stého místa, je obrovská. „Mnoho lidí si neuvědomuje, že být 100. na světě neznamená automaticky život v luxusu. Naopak, spousta hráčů v tomto žebříčkovém pásmu bojuje, aby vůbec pokryla sezónní náklady,“ říká Daniel.
A ty nejsou zrovna malé – za jednu sezónu vyčíslil své výdaje na přibližně 9,3 milionu korun. Pro hráče, kteří se nedostávají pravidelně do hlavních soutěží grandslamů nebo na prestižní turnaje série ATP 1000, je podobná částka často naprosto likvidační.
