Pražský písničkář Karel Hašler byl rebel. Skutečnost, že ho v roce 1916 pro nekázeň vyhodili z Národního divadla, vlastně jen předurčila jeho osud. O co větší úspěchy slavil v pražských hospodách a restauracích se svými písněmi, o to více se politicky radikalizoval. V roce 1938 dokonce vyjadřoval nepokrytě sympatie k českým fašistům a patřil k velkým obdivovatelům generála Radoly Gajdy. Když pak došlo k podepsání Mnichovské dohody, dokonce se nevybíravě vyjadřoval o prvorepublikových politicích, kteří údajně republiku zaprodali Židům.
I když působil jako loajální k Říši, nakonec se mu pletky s nacismem osudově vymstily. Myslel si, že je pod ochranou pronacistických orgánů, a tak dál v hospodách zpíval své protiněmecké a vlastenecké skladby. To leželo v žaludku hlavně režisérovi Václavu Bínovcovi, který patřil k největším kolaborantům z řad českého filmu a s nímž v roce 1941 Hašler pracoval na filmu Městečko na dlani. Právě při natáčení snímku odeslal Bínovec udání na gestapo, které si za pár dnů pro Hašlera přišlo.
Z pražské věznice na Pankráci putoval Hašler přes Drážďany přímo do Mauthausenu. Tam jej ale zkopal opilý příslušník SS a písničkář utrpěl otevřená zranění. V trestním domě na něj pak pouštěli ledovou vodu, což jen uspíšilo jeho konec. Na následky mučení, neléčené infekce a úplavice Hašler 22. prosince 1941 zemřel. Městečko na dlani mělo úspěšnou premiéru až devět měsíců poté.
