Podle historiků to bylo typické podzimní ráno, kdy chvilkami dokonce poletoval sníh s deštěm, ovšem do Prahy dorazila zpráva o tom, že Rakousko-Uhersko je ochotné přijmout podmínky příměří. To v tu chvíli ještě nic neznamenalo, ale jak den postupoval a tato zpráva se šířila, lidé si ji začaly vykládat po svém. Nakonec jeden z českých živnostníků, který se ji rozhodl přečíst na Václavském náměstí, vykřikl: Jsme svobodní! A shromážděný dav to bral jako hotovou věc. Odpoledne, když slunce vyhrálo svůj souboj s mraky a zalilo celé Václavské náměstí někdo vylezl na sochu svtého Václava a pověsil na ni novou československou vlajku. V tu chvíli už události nešly zastavit.
Shodou okolností ve stejný čas v Ženevě Edvard Beneš a Karel Kramář dohodli se zástupci světových mocností nové hranice a novou národnost, československou, to proto, aby v novém státě nebylo víc Němců než Slováků. Ačkoliv Kramář prosazoval, aby Československo vzniklo jako stát, ke byl vládl ruský car, Beneš nakonec prosadil suverénní republiku.
Základ všemu ale položil už v roce 1916 Tomáš Garrigue Masaryk, který v Rusku vyjednal založení československých legií, kdy pro svůj ještě neexistující stát získal armádu a nakonec pro myšlenku samostatného Československa získal i amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Do karet mu tehdy nahrála i skutečnost, že téhož roku zemřel dlouholetý rakouský císař František Josef I. a jeho nástupce Karel I. začal vůči Čechům a Slovákům vést mnohem shovívavější politiku.
Československo fungovalo až do roku 1992, kdy se na jeho rozdělení dohodli tehdejší předsedové české a slovenské vlády, Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Od té doby fungují oba státy odděleně.
