Papež Jan Pavel II., od jehož smrti dnes uplynulo 20 let, bude mít vždy v moderních dějinách své neochvějné místo a to nejen kvůli svým reformám, které zavedl uvnitř katolické církve a nejen kvůli skutečnosti, že se v roce 1978 stal po 455 letech prvním neitalským papežem, ale zejména proto, jakou roli sehrál v 80. letech, v době, kdy se bortil komunistický režim. K němu totiž právě on pomohl vlivem církve, která po desítkách let útlaku začínala znovu v zemích střední a východní Evropy nabývat na významu.
K tomu však už nemuselo dojít, protože 13. května 1981 papež, vlastním jménem Karol Wojtyla, jen o vlásek unikl smrti, když jej přímo na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu těžce postřelil turecký aktivista Mehmet Ali Ağca a kdy kulka jen o pár milimetrů minula břišní tepnu. Před pětihodinovou operací mu dokonce jeho sekretář Stanisław Dziwisz udělil poslední pomazání, nicméně hned druhého dne ráno se Jan Pavel II. probral a 18. května byl převezen z JIP do svého soukromého pokoje. Další měsíce mu vrátily plnou sílu.
Ta mu však na začátku roku 2005 chyběla. Jeho zdravotní stav se totiž začal prudce horšit, kdy se nakonec začalo spekulovat i o jeho rezignaci. K tomu nakonec nedošlo, ačkoliv jej silná artritida a Parkinsonova choroba už upoutaly na lůžko. Podle zápisů, které Vatikán uvolnil až po jeho smrti, krátce před svým skonem 2. dubna 2005, pouze vyřkl slova „Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu).
