Džaváharlál Néhrú
Po desetiletích pasivního odporu a vyjednávání mezi Mahátmou Gándhím, britskou vládou a muslimskou ligou se Indie konečně v roce 1947 dočkala nezávislosti. Původně slíbená samostatnost během druhé světové války vedla k rozdělení indického subkontinentu na dva státy – Indii a Pákistán. Toto rozhodnutí, které Gándhí označil za „nejšlechetnější čin britského národa“, však vyvolalo náboženské násilí, při kterém zemřely stovky tisíc lidí, včetně samotného Gándhího, který byl v lednu 1948 zavražděn hinduistickým fanatikem.
Indický premiér Džaváharlál Néhrú, který byl Gándhího žákem a pokračoval v jeho politických snahách, dokázal stabilizovat zemi a v roce 1949 byla přijata indická ústava. Ta oficiálně ustanovila Indii jako republiku, která 26. ledna 1950 získala právní rámec pro fungování jako demokratický stát. Ústava garantovala univerzální volební právo a zaručila rovnost pohlaví, čímž se Néhrú pokusil překonat kastovní systém a podporovat sociální spravedlnost.
Přestože Néhrú čelil neuvěřitelným výzvám, včetně masivní chudoby, stagnace vývoje země a přeplněnosti, zůstával klíčovým lídrem Indie. V roce 1952 vyhrál první z několika voleb a vedl zemi, která musela integrovat bývalé knížecí státy a potýkala se s národními autonomními hnutími. Néhrú, přestože byl zastáncem nenásilí, musel někdy přistoupit k vojenským akcím, například při obsazování portugalských enkláv Goa a Daman nebo v konfliktu s Čínou o Kašmír. Po jeho smrti v roce 1964 se stal jeho nástupcem Lál Bahádur Šastrí a později jeho dcera Indira Gandhi, která se stala premiérkou čtyřikrát.
