Po havárii v japonské Fukušimě v roce 2011 mnoho evropských zemí plánovalo postupné ukončení výroby elektřiny prostřednictvím štěpení jádra. Nejviditelněji to učinilo Německo, které v roce 2023 definitivně odstavilo poslední reaktory a nyní čelí výrazné závislosti na přírodních zdrojích, které se však ukazují jako nedostatečné. I kvůli tomu se situace v posledních letech výrazně začala měnit a například Francie nyní pokračuje v rozšiřování kapacit, Belgie zrušila plánované uzavírání reaktorů a prodlužuje jejich provoz, Švédsko schválilo výstavbu nových bloků a i Norsko přehodnocuje svou dosavadní strategii zaměřenou výhradně na obnovitelné zdroje.
Polsko připravuje výstavbu prvních jaderných elektráren na svém území, Česko vybralo dodavatele pro nové reaktory v Dukovanech a Temelínu, Bulharsko a Slovensko posouvají své projekty dopředu. Podobné záměry hlásí také Slovinsko a další státy. Celkově se v Evropě rýsuje výstavba desítek gigawattů nové jaderné kapacity, často s využitím malých modulárních reaktorů, které mají zkrátit dobu výstavby a snížit náklady.
Hlavním impulsem tohoto obratu je očekávané zdvojnásobení spotřeby elektřiny do roku 2050 v důsledku elektrifikace dopravy, průmyslu a vytápění. Obnovitelné zdroje zůstávají klíčovou součástí energetického mixu, jejich proměnlivost však vyžaduje stabilní bezemisní zdroj pro zajištění kontinuální dodávky elektřiny. Jaderná energie tak v chystané dekarbonizované Evropě zaujímá roli základního zdroje, zatímco obnovitelné zdroje budou doplňovat špičkovou spotřebu. Oba typy technologií se v následujících desetiletích budou vzájemně doplňovat, přičemž jádro pravděpodobně převezme dominantní postavení v zajištění stability soustavy.
