Nejvíce nově registrovaných léků souvisí s léčbou rakoviny. Významný podíl tvoří i přípravky pro neurologická a infekční onemocnění, endokrinologické a autoimunitní nemoci nebo potíže se srdcem a cévami. „Počet nových léků, které se skutečně dostanou k pacientům, se v jednotlivých evropských zemích výrazně liší. Zatímco v některých státech je dostupných více než 150 nových přípravků, jinde je to jen několik desítek – rozdíl mezi těmito zeměmi tak dosahuje až 90 procent,“ komentuje výsledky analýzy výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu David Kolář.
Dostupnost nových léků ve vybraných zemích
| země | počet dostupných nových léků | |
|---|---|---|
| Německo | 156 | |
| Itálie | 143 | |
| Rakousko | 142 | |
| Česko | 106 | |
| Malta | 17 | |
| Srbsko | 16 | |
| Bosna a Hercegovina | 15 | |
| Makedonie | 13 |
Například v Německu jsou nové léky dostupné do čtyř měsíců od registrace. V Rakousku je to deset měsíců a v Dánsku 11. V Turecku nebo Bosně je ale čekací doba až dva nebo tři roky. V České republice pacient na nový lék čeká maximálně dva roky.
Inovativní léky se nedostávají ke všem pacientům, kteří je skutečně potřebují. Velký vliv mají například regionální rozdíly, kapacity zdravotnických zařízení, kdy specializovaná centra nedokážou pokrýt všechny pacienty, období roku nebo regulační omezení. Dostupnost léčby souvisí s rozpočtovým cyklem zdravotních pojišťoven a omezenými zdroji. Například pacienti diagnostikovaní v lednu nebo v únoru se nezřídka dostanou k léčbě rychleji než ti, kteří mají diagnózu ke konci roku. Celkem jde až o 80 procent přípravků, u nichž existují překážky, které pacientům komplikují nebo oddalují přístup k léčbě. Řešení těchto problémů je v nedohlednu. „Žádné jednoduché řešení neexistuje. Základem je ucelená zdravotní strategie České republiky, která jasně určí směr, jak se v rámci udržitelného systému postarat o léčbu stárnoucí a stále nemocnější populace. Česká republika by měla jasně říct, jaké moderní technologie a za jakých podmínek chce českým pacientům nabídnout,“ říká Kolář.
Stejně tak je nutné zlepšit efektivitu využívání peněz ve zdravotnictví. Oblast léků tvoří jen 17 procent zdravotnických nákladů a je regulovaná velmi přísně. Pojišťovny totiž mají k dispozici nástroje pro kontrolu nákladů. Ale v nemocniční a ambulantní péči takové nástroje chybí. Řešením by mohla být i decentralizace léčby, tedy možnost, aby některé moderní léky mohli předepisovat i odborníci mimo specializovaná zdravotnická centra.
