Podle statistik zažije každá třetí žena nějakou formu domácího násilí. Oběťmi jsou ale i muži, děti a senioři. Násilí se často projevuje nenápadně. Začíná třeba jen zjišťováním, kde se člověk pohybuje následovaným kontrolou telefonu, výčitkami, že tráví čas s přáteli nebo příbuznými. Agresor si buduje kontrolu postupně, přes pocity viny, manipulaci a izolaci. Čím déle vztah trvá, tím hůř se z něj oběť dostává.
Varovné signály bývají nenápadné. Oběť omlouvá chování partnera, přestává chodit mezi lidi, ztrácí sebevědomí, mění styl oblékání, má výkyvy nálad nebo poruchy spánku. Pokud má děti, často se obává, že rozchod nebo trestní oznámení poškodí právě je. Mnozí lidé tak raději doufají, že se situace zlepší.
Systém pomoci v Česku má přitom slabá místa. Policie sice může agresora vykázat ze společného obydlí, ale často to neudělá, pokud neexistují viditelné známky násilí. Oběti pak zůstávají bez ochrany. Kapacity azylových domů a intervenčních center nestačí, zvlášť na venkově. Psychologickou pomoc si mnoho obětí nemůže dovolit, právní pomoc je komplikovaná, pomalá a také často drahá.
Odborníci upozorňují, že zásadní roli hrají svědci, jako sousedé, kolegové, přátelé. Právě oni mohou oběti podat pomocnou ruku, nabídnout kontakt na krizové centrum nebo doprovodit na policii. Přehlížení okolím domácímu násilí jen nahrává.
