Když na konci 60. let mohl oficiálně vyjít humoristický román Miroslava Švandrlíka Černí baroni aneb Sloužili jsme za Čepičky, řada někdejších příslušníků Pomocných technických praporů PTP podrobila dílo ostré kritice, kterou nakonec uznal i autor. „Uznávám, že podmínky, které vládly bezprostředně po roce 1948 byly mnohem těžší, než je v knize popisováno,“ napsal do dalšího, už porevolučního vydání Švandrlík. On sám v roce 1954 sloužil pouze u Technických praporů, kde byl režim po smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda mírnější.
Samotné jednotky PTP, které vznikly jako jeden z nástrojů komunistické moci byly určené na převýchovu politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu. Důležitým důvodem jejich vzniku však bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Jejich členové, kteří měly problémy s tehdejšími zákony zejména po politické linii, pracovali v dolech, ve stavebnictví, v lesích, kamenolomech nebo i v zemědělství. Mezi lety 1950 až 1954 jimi prošlo až 60 tisíc branců.
Prapory začaly fungovat takřka ihned po nástupu Alexeje Čepičky do čela ministerstva obrany, kdy vedení resortu přijal o generálovi a budoucím prezidentovi Ludvíku Svobodovi. Ještě před nimi, od října 1948, pro politicky nespolehlivé, fungovaly odloučené silniční prapory.
