Dne 29. října roku 2015 oznámila Čína oficiální konec politiky jednoho dítěte. Tento nejpřísnější porodní program v moderních dějinách omezoval rodiny po celé zemi od roku 1980 a vznikl z obav, že rychle rostoucí populace ohrozí hospodářský rozvoj. Zatímco v roce 1949 měla Čína 540 milionů obyvatel, o třicet let později už to bylo 940 milionů.
Zákon přinesl tvrdé zásahy do života rodin. Ženy po narození prvního dítěte musely podstoupit zavedení nitroděložního tělíska a ty, které měly víc dětí, často i nucenou sterilizaci. Rodiny s více než jedním dítětem čelily vysokým pokutám a diskriminaci. Výjimky sice existovaly – například pro venkovské rodiny nebo v případě zdravotně postiženého potomka – přesto se politika dotkla stovek milionů lidí.
Přestože porodnost klesla z průměru 2,8 dítěte na 1,5, důsledky byly vážné. Politika vedla k potratům z důvodu pohlaví, převážně dívek, k opouštění dětí a k přelidnění sirotčinců. Vznikl i tzv. problém 4–2–1 – čtyři prarodiče, dva rodiče a jen jedno dítě, které musí zajistit péči o všechny.
Zrušení politiky znamenalo návrat ke dvěma dětem na rodinu, ale nikoli konec státní kontroly porodnosti. Vláda svůj krok zdůvodnila snahou o „vyvážený demografický vývoj“, čímž nepřímo uznala i následky genderové nerovnováhy, kterou sama způsobila.
Pro mnohé Číňany, zejména ženy, však zůstává minulost neuzavřená. Stát se nikdy oficiálně neomluvil za nucené zásahy, rozvrácené rodiny ani ztracené generace. Politika jednoho dítěte tak zůstává symbolem toho, kam až může sahat moc nad soukromým životem.
