Už 21 let hraje Richard Kybic v pomyslné nebeské kapele, přičemž, pokud by ho před tou dobou nepřemohla zákeřná rakovina, oslavil by dnes 75. narozeniny. A to se statusem tuzemské hudební legendy, protože v 80. letech, dekádě, která pro něho byla suverénně nejzářivější, slavil se svou kapelou Turbo takové úspěchy, že se otřásal i zdánlivě neotřesitelný trůn Olympicu. Hráč, Chtěl jsem mít, Kdo z nás je vinný, Láska z pasáže, Voidopád prázdných slov..., to je jen pár názvů hitů jeho kapely, které zdomácněly a slaví úspěchy dodnes.
Říkalo se mu český Ritchie Blackmore, podle slavného kytaristy Deep Purple, který byl rovněž Kybicovým velkým vzorem. To prokazoval už v 70. letech v kapele Bumerang, jenž byla vlastně přímým předchůdcem Turba, protože v ní působil i bubeník Jiří Lang. Samotné Turbo pak nastoupilo dráhu o něco komerčnější, ačkoliv původního zpěváka Jiřího Vondráčka, v něm vystřídal právě Kybic. Tak to vydrželo až do Sametové revoluce, po níž se Kybic vrhl na podnikání a hudbu odsunul na druhou kolej.
Pak už se vrátil jen na chvíli. Při tvorbě comebackového alba Jsou stále v nás se začal jeho zdravotní stav povážlivě zhoršovat a poslední měsíce už skončil upoután na lůžko. Kapela po jeho smrti pokračovala s nástupcem Miroslavem Chrástkou, ovšem dávné mety už nikdy nedobyla.
