„Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. František Nepil je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním,“ řekl na adresu svého někdejšího uměleckého kolegy Miroslav Horníček. Tím naznačil Nepilovu výjimečnost, která se promítla do jeho děl, ať už šlo o klasické povídky, fejetony nebo knihy pro děti. Do jeho poetického stylu se výrazně promítla část dětství, které ve 30. letech prožil ve Svatém Janu pod Skalou.
Od 60. let publikoval v různých časopisech jako například Literární noviny, Plamen nebo Junák. V roce 1969 nastoupil do Československého rozhlasu, kde pracoval v redakci vysílání pro děti a mládež. Po roce 1972 se naplno věnoval spisovatelské kariéře.
K jeho nejznámějším dílům patří fejetony pro Československý rozhlas Dobré a ještě lepší jitro, které později vyšly i v knižní podobě. Je také autorem mnoha děl pro děti, jako například knihy Já, Baryk, která se dočkala i večerníčkové podoby. Nepilův styl byl výjimečný využíváním obrazného jazyka, jazykové hravosti a schopností zpracovávat každodenní témata v přístupné podobě. I proto jej odborná kritika řadí k pokračovatelům české fejetonistické tradice navazující na Karla Poláčka či Jana Wericha.
