„Rozmanitost pasených zvířat je důležitá. Každé z nich totiž pase trochu jinak. Roli hraje i jejich chování v době, kdy se nepasou. Ta těžší, jako krávy, koně nebo právě buvoli, jsou ideální tam, kde chceme docílit kromě spásání biomasy také narušení zapojeného drnu. To je právě případ Slaniska u Nesytu,“ vysvětluje Pavel Dedek z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.
Buvol domácí je ideálním zvířetem pro péči o mokřady. Je nenáročný, nevybíravý v pastvě a díky svým širokým a silným paznehtům se neboří ani v měkké, vodou nasycené půdě. Mohou se tak pást i v místech, kam by se běžná zvířata neodvážila. A co je pro slanisko mimořádně důležité, rádi a často se válí v bahně. Z rozšlapané a rozválené půdy se lépe odpařuje voda, vynášející s sebou k povrchu i rozpuštěné soli – nezbytnou součást fenoménu vnitrozemských slanisk.
Na Slanisku u Nesytu se nyní pasou dvě jalovice a mladý býček. Pálavští“ buvoli jsou z karpatské linie, jsou tedy otužilí a bez problémů zvládají běžné středoevropské zimy. Na místě se tak mohou v ohradě pást po celý rok.
Národní přírodní rezervace Slanisko u Nesytu
Rozlohou bezmála sedm hektarů je největším slaniskem u nás. Je v těsném sousedství obce Sedlec a navazuje na západní břeh největšího moravského rybníka Nesyt. Kromě solí uložených v podloží za třetihor se na slanosti půdy v minulosti podílely i tamní sirné prameny.
Na Slanisku u Nesytu roste například žlutě kvetoucí hadí mord maloúborný, hvězdnice panonská vytvářející koncem léta fialové koberce, jitrocel přímořský se slabě dužnatými listy, nenápadná kuřinka obroubená, drobná miříkovitá bylina prorostlík nejtenčí, malými bílými kvítky kvetoucí solenka Valerandova a jednoletá tráva skrytěnka bodlinatá.
