Body shaming, relativně nové označení pro něco, co je tu od pradávna – zesměšňování nebo kritika kvůli vzhledu, váze, tvaru postavy nebo jiným fyzickým rysům. I zdánlivě nevinná poznámka může vést ke ztrátě sebevědomí či rozvoji poruch příjmu potravy. Své o tom ví například Aneta, které je dnes 23 let. Ta si nese následky jediné věty dodnes. Když jí bylo 16, hrála na školním lyžařském výcviku ve večerním představení antickou bohyni. Přes ramena měla jen prostěradlo. O rok starší spolužák na ni před celou třídou zakřičel, že by se měla raději zabalit do kombinézy, protože nikdo nechce koukat na její hnusné tělo.
V té době při výšce 165 centimetrů vážila 61 kilo, měla tedy normální váhu. Jenže urážka se jí hluboce zapsala do mysli. Za dva měsíce vážila 48 kilo a nakonec skončila s anorexií v pražských Bohnicích. Jinou dívku zase dlouhodobé komentáře matky o tom, že by měla být hubenější, dohnaly k drastickým dietám a nakonec k bulimii.
26letý Petr byl hubeňour a kvůli neustálým posměškům kolegů z práce se stal závislým na cvičení a přejídání. Jeho tělo po pěti letech vypovědělo službu a začaly mu kolabovat ledviny kvůli přehnanému příjmu proteinových nápojů.
Lidem s poruchami příjmu potravy pomáhá řada organizací. Třeba podcast Stop anorexii nabízí tipy, jak na podobné poznámky reagovat.
