Ačkoli oficiální statistiky mluví o pěti nově zprovozněných větrných elektrárnách, ve skutečnosti šlo převážně o starší projekty, které pouze administrativně dokončily povolovací kolečko. Žádná skutečně nová stavba se tak loni nerozjela. Česká republika má aktuálně přes 200 větrných elektráren s celkovým výkonem zhruba 372 megawattů, což se může zdát jako slušné číslo. Ve výrobě elektřiny ale vítr hraje jen marginální roli – jeho podíl se dlouhodobě drží kolem jednoho procenta.
Jedním z hlavních důvodů stagnace je odpor části veřejnosti. Jen loni se v obcích uskutečnily dvě desítky místních referend o větrných elektrárnách a výsledek byl pro investory spíš studenou sprchou. Souhlasné a zamítavé verdikty sice vyšly zhruba vyrovnaně, v praxi ale rozhodovaly často těsné rozdíly a projekty končily v šuplíku. Větrníky tak zůstávají symbolem rozdělené společnosti, kde se střetává snaha o čistou energii s obavami z hluku, zásahů do krajiny nebo znehodnocení okolí.
Kontrast s Evropou je přitom do očí bijící. Zatímco průměrný podíl větrné energie v Evropské unii se blíží 17 procentům, Česko se krčí na samém chvostu žebříčku. V Dánsku přitom vítr vyrábí více než polovinu elektřiny a v dalších státech se stává běžnou součástí energetiky. Podle odborníků by Česku pomohlo rychlejší povolování staveb, jasná politická podpora i lepší vysvětlování přínosů větrných elektráren.
