Belgie měla být dalším symbolem postjaderné Evropy. Plán na uzavření všech jaderných elektráren do roku 2025 byl léta považován za hotovou věc. Jenže realita energetického trhu a zkušenosti posledních zim ukázaly, že politická přání narážejí na fyzikální zákony. Země během tří let odstavila pět ze sedmi reaktorů a přišla o dvě třetiny jaderného výkonu. Výsledkem není čistší a levnější energie, ale rostoucí závislost na dovozu elektřiny a nervozita v obdobích vysoké spotřeby. Není náhodou, že nová belgická vláda letos plány na konec jádra zcela zrušila a otevřeně mluví o jeho návratu.
Belgický příběh přitom není ojedinělý. Ještě tvrdší lekci dostalo Německo, které v roce 2023 definitivně vypnulo poslední jaderné elektrárny a dnes je dokonce začíná demontovat. Země sice masivně investovala do větru a solární energie, ale opakované epizody takzvané dunkelflaute, kdy nefouká vítr a nesvítí slunce, odhalily slabinu celého modelu. V těchto obdobích musí Německo zvyšovat výrobu z uhlí a plynu nebo dovážet elektřinu ze zahraničí, často z jaderných zdrojů v sousedních státech. Ironií je, že po uzavření vlastních reaktorů se Berlín stal větším dovozcem elektřiny, a to i v době, kdy se snaží být lídrem klimatické politiky.
Debata o rušení jaderných elektráren se tak v Evropě postupně mění. Belgie dnes otevřeně přiznává, že samotné obnovitelné zdroje zatím nedokážou zajistit stabilní dodávky elektřiny v zimních měsících, a oficiální studie dokonce označují kombinaci jádra a OZE za nejlevnější a nejbezpečnější cestu do budoucna. Zkušenosti z Německa i Belgie ukazují, že rychlé opuštění jádra bez plnohodnotné náhrady nevede k energetické soběstačnosti, ale k vyšším rizikům a větší závislosti na okolí. Místo ideologických rozhodnutí tak Evropa znovu objevuje starou pravdu, že stabilní energetický mix se nedá postavit jen na počasí.
