Čtyřicet let po premiéře filmu Zpátky do bucounosti, se výzkumníci Američanů zeptali, kde by chtěli žít, kdyby měli na výběr. Do minulosti by zamířilo 45 procent lidí, z toho 25 procent do doby mladší než 50 let a 20 procent ještě dál. V přítomnosti by zůstalo 40 procent, budoucnost by volilo 14 procent, přičemž pět procent by šlo do „bližší“ budoucnosti a devět procent do vzdálenější.
Volba minulosti se liší podle skupin. Do vzdálené minulosti, tedy o 50 let a víc zpět, by častěji mířili běloši, a to 24 procent, zatímco u Hispánců jde o 16 procent, u černošských Američanů 11 procent a u asijských Američanů devět procent. Republikáni a lidé, kteří se k nim přiklánějí, volí vzdálenou minulost zhruba dvakrát častěji než demokraté, a to 27 ku 14 procentům.
Budoucnost častěji láká černošské, hispánské i asijské Američany než bělochy. Vzdálenou budoucnost by si vybralo 14 procent černošských a 14 procent asijských Američanů a 12 procent Hispánců, zatímco u bělochů sedm procent. Přesto je celkový obrázek spíš nostalgický, i když při představě budoucnosti lidé hlásí smíšené emoce: 68 procent se cítí nadějně, šedesát procent zároveň přiznává strach, 54 procent říká, že je to těší, a polovina uvádí i smutek.
