Na Velikonočním ostrově nejsou žádné stálé vodní toky, jen tři sladkovodní kráterová jezera. V době největšího rozmachu v 16. století tam žilo asi 12 tisíc lidí. Postupem času se jim podařilo zlikvidovat veškeré lesy, úrodná půda se sesouvala a ztrácela kvůli erozi, studánky a potoky vyschly. Lidé neměli z čeho stavět ani co jíst. Vyhubili totiž veškeré ostrovní ptáky, neměli z čeho plést rybářské sítě a začali žít v jeskyních. Pak přišel hladomor, válka mezi kmeny i kanibalismus.
Když na ostrov vstoupil admirál Roggeveen, ostrov i ostrované měli to nejhorší za sebou. V té době na Rapa Nui žily asi tři tisíce lidí. Příchod bělochů ale přinesl další katastrofy. Většinu obyvatel zabila v 19. století epidemie neštovic. V prosinci 1862 připluli na ostrov lovci otroků a odvezli asi 1 500 mužů a žen, zpět se jich vrátilo jen 15. Ti navíc přivlekli neštovice. O pět let později zase zavlekl první křesťanský misionář Eugène Eyraud na ostrov tuberkulózu. Deset let potom měl ostrov jen 111 původních obyvatel.
Ostrov proslul především díky moai, které vznikaly v lomu na úpatí kráteru Rano Raraku Celkem jich Rapanujci vztyčili asi 300, mnohem víc jich však zůstalo v lomu nebo na cestě na své kamenné plošiny. Většina moai je vysoká 3,5 metru, najdou se ale i 12metrové kusy vážící až 90 tun.
