Bundy vraždil v 70. letech ve Spojených státech. Oběti si vybíral hlavně mezi studentkami. Často je oslovoval na ulici nebo v kampusech, předstíral zranění a žádal o pomoc. Jakmile mu žena uvěřila, dostala se do pasti.
Dívky se všechny podezřele podobaly jeho první lásce, která se s Tedem rozešla, když mu bylo okolo dvaceti. Byly drobné, s dlouhými tmavými vlasy a pěšinkou uprostřed. Vyšetřovatelé mu později připsali víc než třicet vražd, skutečný počet ale může být výrazně vyšší. V jednom z výslechů Bundy dokonce zmiňoval přes sto obětí, to se ale nikdy nepotvrdilo.
Zvláštní pozornost si Bundy vysloužil tím, že nepůsobil jako typický zločinec. Jezdil v malém volkswagenu brouk, který už tehdy působil roztomile. Později u výslechu zmínil, že se v autě dala dobře vyndat přední sedačka, a tak se tam Bundymu bez problémů vešla i bezvládná těla žen. Studoval psychologii, práva, zajímal se o politiku a pracoval na krizové lince. U soudu se dokonce hájil sám. Některé ženy mu psaly obdivné dopisy, jiné chodily na soudní líčení jen proto, aby ho viděly. Pro mnoho lidí bylo těžké přijmout, že právě takový muž je schopný extrémního násilí.
Přestože jeho řádění trvalo jen několik let, než ho policie dopadla, počet obětí vzrostl i v době jeho útěků z vězení. Ty byly dva. Poprvé vyskočil z okna soudní budovy, podruhé uprchl z věznice v Coloradu dírou ve stropě a dostal se až na Floridu. Právě tam spáchal další vraždy, včetně brutálního útoku na dívky v univerzitním spolku. Útěky zásadně přispěly k tomu, že se z Bundyho stal mediální fenomén.
Lidé v té době nosili trička s nápisy ,,Nejsem Bundy, já neuteču", podle Teda se jmenovaly hamburgery, prý tak čerstvé, že utečou z talíře nebo drink s mexickými fazolemi. Bundy si popularitu náležitě užíval, a to i v době obou procesů, ve kterých mu šlo o život.
Soud na Floridě ho nakonec v roce 1980 poslal na smrt. Popravili ho na elektrickém křesle devět let poté. Bundy dlouhé roky zapíral, hrál si se systémem a mluvil až ve chvíli, kdy pochopil, že už není úniku, což se stalo až pár dnů před popravou, kterou úřady dvakrát odložily. Část veřejnosti dlouho odmítala uvěřit, že je Bundy skutečně vinný, a jeho pozdní přiznání tuto iluzi definitivně zbořilo. Popravu sledovaly davy lidí před věznicí, někteří z nich slavili a vyjadřovali úlevu, že se uzavírá jedna z nejtemnějších kapitol americké kriminalistiky.
Dnes Bundyho případ slouží jako varování. Ukazuje, že zlo nemusí mít děsivou tvář a že charisma a vzdělání nejsou zárukou bezpečí. Zároveň připomíná, jak snadno může společnost podlehnout obrazu, který nemá s realitou nic společného. I po 37 letech zůstává jeho jméno symbolem krutosti, manipulace a selhání důvěry.
